Schwarzenberský plavební kanál aneb k čemu slouží voda

Území jižních Čech představuje z hlediska dochovaného fondu technických památek neopominutelný článek sledující vývoj vědy, výroby a techniky od raného středověku. Zároveň je dochované technické dědictví neoddělitelně propojeno s celoevropskými průkopnickými myšlenkami, a to i v počátcích industriální revoluce.

Hospodaření s vodními zdroji se stalo jedním z počinů, jehož doklady můžeme obdivovat i dnes. Pomineme-li prvotní funkci vody v podobě naplnění základní lidské potřeby, sloužily vodní zdroje k obraně měst a hradů formou vodních příkopů či umělých nádrží, dále se staly hnací silou prvotních zařízení pro řemeslné zpracování kovů, kůží, pro mletí obilí, později pro pohon elektráren. Daly základ oboru významnému pro jižní Čechy – rybníkářství. Mezi vodohospodářské unikáty lze zařadit nejstarší vodní nádrž v Evropě vybudovanou na přelomu 15. a 16. století pro zásobování města Tábora vodou. Na svou dobu se rozměry hráze postavené v údolí Tismického potoka a zejména hloubka nádrže vymykaly obvyklým parametrům. Pro zásobování města vodou byla v roce 1508 postavena vodárna s čerpadlem hnaným vodním kolem. Tento systém s obměnami sloužil více než 300 let, než byla provedena rekonstrukce vodárny a zřízen nový zdroj pitné vody. Jednu z nejvýznamnějších našich rybničních soustav vybudoval na Třeboňsku Štěpán Netolický. Její součástí je i unikátní vodní dílo – 48 kilometrů dlouhá Zlatá stoka, určená k napájení a vypouštění rybníků využitím řeky Lužnice. Na toto dílo navázal další významný stavitel Jakub Krčín z Jelčan, který rybniční soustavu rozšířil.

Jeho nejdokonalejším dílem bylo vybudování našeho největšího rybníka Rožmberka a s ním související stavby Nové řeky. Celá rybniční soustava dnes představuje unikátní vodohospodářské dílo středoevropského významu. Byla proto prohlášena národní kulturní památkou a jako taková předložena k zápisu na seznam světového dědictví UNESCO.

První snahy o spojení Vltavy a Dunaje za Karla IV.

Dalším pozoruhodným vodním dílem je Schwarzenberský plavební kanál, který poprvé překonal rozvodí a propojil povodí řeky Vltavy s povodím Dunaje. Myšlenka propojení Dunaje a Vltavy je známá od dob Karla IV., který nechal zhotovit první náčrty velkorysého průplavu. Na konci 18. století se dřevo ze šumavských lesů patřících rodině Schwarzenbergů plavilo po Vltavě do Prahy, ale mohutně rostoucí Vídeň se potýkala s nedostatkem stavebního dřeva. To byl podnět k oživení myšlenky na vybudování už ne průplavu, ale kanálu, který by umožnil dopravit z české strany dřevo do Rakouska. Úkolem byl pověřen schwarzenberský inženýr Josef Rosenauer. Po prohlídce terénu postřehl možnost v prostoru u Růžového vrchu překonat evropské rozvodí a propojit potok Světlá, pravobřežní přítok Studené Vltavy, s potokem Zwettelbach a řekou Mühl, levobřežním přítokem Dunaje. V roce 1775 vypracoval návrh umělého kanálu. S budováním se začalo v roce 1789. První úsek v délce 21 km převedl vodu z potoka Ježová do potoku Zwettelbach a tím byla potvrzena správnost návrhu. V roce 1791 byla dovedena stavba k ústí Jezerního potoka a v dalších dvou letech k osadě Jelení. Celková délka „starého kanálu“, jak se tento úsek nazýval, činila něco přes 31 kilometrů. Dříví se plavilo v letních měsících. Přes zimu bylo sváženo na saních. S plavbou se začínalo koncem března. Organizace plavby byla jednoduchá. V čele plavby stál ředitel, kterému bylo podřízeno šest plavebních komisařů, kteří dohlíželi zhruba na osmi až devítikilometrový úsek. Pod každého komisaře spadala čtveřice dozorců a na každém úseku bylo ve službě ve dne i v noci 20 až 24 dělníků, kteří dohlíželi na hladký průběh plavby.

Prodloužení kanálu se už nerealizovalo

Rosenauer počítal s prodloužením kanálu až k Černému Kříži tak, aby bylo možno plavit dříví z dalšího obrovského komplexu lesů u soutoku Teplé a Studené Vltavy.

Tento návrh byl poněkud náročný a po smrti Rosenauera se nerealizoval. Protože plavba dřeva však byla velmi výnosná, bylo přikročeno k vybudování tunelu u osady Jelení. S touto myšlenkou „zkrácení trasy“ přišli ředitel panství Arnošt Mayer a inženýři Josef Falta a Jan Kraus. Stavba „nového kanálu“ byla zahájena v červnu 1821 a dokončena na jaře 1822. Dokončený kanál měřil 44,4 kilometru. Plavební kanál původně napájelo 27 potoků. Jako zásobárna vody sloužily tři umělé nádrže a jedno přirozené jezero. První nádrž v nadmořské výšce 930 m.n.m. pojmenovaná po staviteli kanálu – Rosenauerovo jezírko – má kapacitu 17 tisíc m3 vody. Druhá nádrž o kapacitě devět tisíc m3 vody se nazývá Jelení a leží v nadmořské výšce 945 m.n.m. a poslední Říjiště ve výšce 880 m.n.m. má kapacitu šest tisíc m3. Největší zásobu vody představovalo Plešné jezero, které mohlo zásobit kanál až 177 tisíci m3 vody, a tak zajišťovat plynulost plavení. Kanál začíná v nadmořské výšce 925 m.n.m. severně od Třístoličníku, teče podél severních svahů Plechého. Koryto kanálu, který byl původně projektován na plavení polenového a špalkového dřeva, bylo postupně upravováno tak, aby se v něm mohlo plavit i dlouhé užitkové dříví. Plavby do Rakouska skončily v roce 1919. Plavení dřeva na české straně trvalo až do roku 1966. Tak bylo po 170 letech plavení na kanále ukončeno a některé jeho části byly postupně zaneseny, částečně chátraly mostky, stavidla i další zařízení. Byly to zejména ty úseky, které ležely v nepřístupném pohraničním pásmu. Po roce 1989 a po zpřístupnění hraničního území se daří postupná obnova tohoto unikátního vodohospodářského díla.

V současné době vede podél kanálu naučná stezka, s historií plavení dřeva je možno se seznámit nejen na informačních tabulích.