Ústeckoorlicko zdobí nejen zbytky předválečného opevnění

Pohraničí východních Čech s malebným pohořím Orlických hor je známé bohatým a dobře dochovaným souborem staveb československého opevnění z let 1935 až 1938. Připomenout lze například dělostřeleckou tvrz Hanička s pásem pevnostních objektů pokračujícím po hřebenech hor na západ ke Komářímu vrchu.

Hanička se nachází na severovýchod od Rokytnice v Orlických horách, svým rozsahem, a zejména unikátním počtem zachovaných pancéřových zvonů a kopulí patří k nejvýznamnějším tvrzím našeho předválečného opevnění. V letech 1969 až 1975 v ní bylo zřízeno jedno z prvních muzeí československého opevnění, které se dočkalo znovuotevření v roce 1995. V blízkosti Haničky se nachází rekonstruovaný pěchotní srub R-S 74, který je však možno obdivovat pouze zvenku. Pro seznámení s vnitřní dispozicí a zařízením větších objektů je třeba navštívit zmíněnou Haničku nebo veřejnosti zpřístupňované sruby R-S 72, 87 a 89, u nichž však nebyly rekonstrukce zatím dokončeny.

Kraji dominuje i přehrada

Betonové bunkry se staly nepřehlédnutelnou součástí krajiny a historie Orlických hor. Svou trvanlivostí – která má ovšem své limity – připomínají skalní útvary a jejich přísně utilitární stavební řešení se kongeniálně spojuje s některými proudy moderní meziválečné architektury. Vedle toho jsou další stavební technické památky Orlických hor spíše opomíjeny. To platí o výrazném stavebním podniku z třicátých let 20. století – Pastvinské přehradě na Divoké Orlici a dalších stavbách menšího měřítka, které často unikají zasloužené pozornosti. Mezi ně patří zámecká vodárenská věž v Žamberku a zbytky císařské silnice z Vamberka do Rybné nad Zdobnicí. Gravitační oblouková hráz Pastvinské přehrady s volným korunovým přelivem o šesti polích, spolu s elektrárnou a budovou rozvodny postavená v letech 1933 až 1938, vznikla na našem území jako poslední přehradní hráz zděná z lomového kamene. Kvalitně zpracované architektonické doplňky (zábradlí, dvojice kandelábrů) jsou ze železobetonu. Přes krajní přelivové pole svádí vodu do vývaru pod přehradou velký skluz, který nahradil dříve užívané kaskádové svody a v dané výšce byl u nás uplatněn vůbec poprvé. Proto byla bezpečnost jeho funkce před realizací ověřena zkouškami na fyzikálním modelu. Stavbu prováděla pražská stavební firma ing. Miloslava Pažouta (železné konstrukce a strojní zařízení řada dalších firem). Původní přečerpávací provoz elektrárny – z nejstarších tohoto typu u nás – byl ukončen v roce 1964.

Přehrady stavěl významný architekt

Málo známá je skutečnost, že na architektonickém řešení stavby se podílel architekt Kamil Roškot (1886–1945), přední osobnost české meziválečné architektonické avantgardy. Proslavil se budovou městského divadla v nedalekém Ústí nad Orlicí z let 1934 až 1935 ve stylu emocionálního funkcionalismu.

Pro stejné město navrhl ještě v roce 1941 kulturní dům, který se ale nikdy nerealizoval. Kamil Roškot je také autorem několika dalších vodních děl – mimo jiné tří přehrad vltavské kaskády (Vrané nad Vltavou, Štěchovice, Slapy). Z nich nejstarší je přehrada ve Vraném z let 1930 až 1935, oproti Pastvinské již s železobetonovou konstrukcí hráze. Při rekonstrukci Pastvinské přehradní hráze a přilehlých budov v roce 2000 bohužel nebyly zohledněny architektonické hodnoty komplexu a došlo k razantní přestavbě funkcionalistické budovy rozvodny. Příznivější osud snad čeká viadukt přes Pastvinskou nádrž, který byl v roce 1994 prohlášen za kulturní památku (byť tato skutečnost nezabránila výměně žulového dláždění vozovky za živičný povrch o pět let později).

Železobetonový silniční most tvoří dva stlačené segmentové oblouky o rozpětí 50 m sklenuté na trojici pilířů. Kvalitní projekt doplňuje ocelové nýtované zábradlí a dvojice stožárových lamp nad krajními pilíři. Veřejnou soutěž na stavbu mostu vyhrál v roce 1931 pražský stavitel ing. J. V. Velflík, vyprojektoval jej ing. Dr. Zdeněk Prošek. Elegantní architektura mostu stavěného v letech 1932 až 1934 tvoří významnou dominantu romantického údolí přehradní nádrže, sloužící mimo jiné k rekreaci.

Vodárenská věž se již dnes nepoužívá

Na severním okraji rozsáhlého přírodně krajinářského parku zámku v Žamberku stojí dnes již nepoužívaná vodárenská věž. Jde o mírně kónický, vysoký štíhlý hranolový objekt se zkosenými nárožími a obdélnými okénky v každém podlaží.

Původně patrová věž vyzděná z lomového kamene, uvnitř s točitým schodištěm, tvořila součást opevnění zámku zbudovaného v poslední třetině 16. století. V barokním období byla navýšena o další patro a na počátku 19. století o dvě zbylá podlaží. Zde byla instalována kovová nádrž na vodu, odstraněná na konci 20. století. Východně od města Vamberk odbočuje z místní komunikace směřující k výletnímu místu Na Vyhlídce stará cesta vedoucí přes Rybnou nad Zdobnicí do Žamberka.

Její historická podoba se projevuje přibližně v dvoukilometrovém lesním úseku na severním svahu vrchu Chlum, severovýchodně od obce Merklovice.

Jde o tři až pět metrů širokou vozovku vydlážděnou velkými, naplocho kladenými kameny i menšími valouny. Pravděpodobně se jedná o tereziánskou barokní silnici z doby kolem poloviny 18. století. Nelze však zcela vyloučit starší, snad již středověký původ. Silnice je nazývána „císařskou“ nebo také „slezsko-polskou“ (J. Král 1895), v lidové tradici dokonce „římskou cestou“. Je jedinou státem chráněnou kulturní památkou svého druhu v České republice. Přesto je tato unikátně dochovaná historická komunikace běžně využívána pro těžkou lesnickou techniku a neodpovídajícím způsobem opravována. Jako spojnice mezi Vamberkem a Žamberkem sloužila do poloviny 19. století. Později ji nahradila státní „císařská“ silnice z Hradce Králové do Šumperka zbudovaná severněji mezi lety 1836 až 1842. Silnici doprovází v jedné ze svažitých partií hluboký zdvojený příkop, který bývá považován za zbytky opevnění.