Zná to asi každý, kdo má v rodině seniora, který už vyžaduje celodenní péči. Najít pro něj místo v tradičním domově důchodců zejména ve velkých městech je úkol vskutku nadlidský a obvykle končí několikaletým čekáním na uvolněné místo, případně hledáním různých uliček, jak systém obejít. Jistou možností jsou soukromé penziony pro seniory, které fungují na principu tržního hospodářství – obyvatel takového penzionu si musí ubytování a služby hradit většinou v plné výši. A tady se tak trochu naráží zejména na zažitý zvyk, že o seniory se přece musí postarat stát, a to pokud možno za co nejméně peněz. Státní pomoc na výstavbu a provoz podobných zařízení není ale rozhodně dostatečná a navíc je otázkou, jak vůbec bude vypadat v příštích letech. V minulých letech totiž obcím a městům na výstavbu domů s pečovatelskou službou, jak se dnes říká domovům důchodců, přispíval stát ze Státního fondu rozvoje bydlení. Jeho příjmy skončily současně s koncem privatizace a další (zatím?) nejsou. Hlavní téma tohoto čísla se zaměřuje právě na otázku bydlení pro seniory. Situace na českém trhu není nijak růžová, i když soukromí investoři pronikají postupně i do tohoto segmentu trhu. Jak mohou vypadat důstojné podmínky pro prožití stáří, je možné zjistit například v sousedním Německu, kde je nabídka různých druhů ubytování a služeb pro seniory poměrně bohatá.
Tomáš Johánek
Tomáš Johánek
